Zimní Slavkov 2.-4.12.2011

Ve dnech 2. až 4. prosince 2011 proběhly vzpomínkové akce věnované 206. výročí Bitvy tří císařů u Slavkova (2. prosince 1805).
V pátek 2.12.2011 krátce po poledni několik vybraných granátníků převzalo doprovod Marka Schneidera, který se po převlečení stal císařem Napoleonem I. J. Bylo nám ctí strávit v jeho společnosti celé odpoledne a večer. Jeho Veličenstvo jsme doprovázeli na Starou pozořickou poštu, kde se uskutečnila prezentace nové audiovizuální části výstavy (krátký film Napoleonův slavkovský ústup, režisér David Bonaventura), na vrch Žuráň k jiříkovickým ohňům a na 18:30 zpět do Slavkova k přijetí panem starostou na radnici a panem ředitelem zámku v jeho pracovně. Následovalo důstojnické soirée v Rubensově sále. Posléze jsme s Císařem ještě povečeřeli v restauraci Josefína a po 22. hodině jej doprovodili k jeho komnatám.

V sobotu 3.12.2011 ráno kolem 7:30 několik granátníků jako součást doprovodu Císaře vyrazilo na vrch Žuráň. Slavkovské slunce jsme bohužel tentokrát vyhlíželi do mlhy marně a ani pozdravný výstřel rakouských dělostřelců ze Starých vinohrad k nám nedolehl. Přesto atmosféra byla tradičně výborná.
Po nástupu na náměstí, kde naše jednotka vytvořila druhý peloton druhého batalionu, probíhaly v zámeckém parku manévry, při kterých jsme si oživili a zopakovali některé taktické prvky, které jsme použili v odpolední bitvě.
V poledne jsme se přepravili do obce Tvarožná. Po asi hodinovém rozchodu nastalo ve 13:30 řazení do bitevního pořádku a celá Grande Armée vypochodovala cestou lemovanou stovkami diváků do svých výchozích pozic pod kopcem Santonem.
Druhý batalion – pro účely bitvy Thiébaultova brigáda - vstoupil na bojiště cirka v okamžiku, kdy se rakouské kolony chystaly opustit „pratecké výšiny“. Po celou bitvu jsme pak s těmito kolonami vedli zejména palebný boj a současně udržovali spojení mezi 1. batalionem vpravo bitevní sestavy a 3. batalionem vlevo. S prvním batalionem jsme dokonce vytvořili karé, které však nedokázalo odolat náporu rakouské pěchoty. Díky podpoře dělostřelectva se však podařilo náš úsek fronty stabilizovat a úspěch francouzských zbraní na „nedalekých“ Starých vinohradech nakonec donutil nepřítele ustoupit. Historie tak byla zopakována…
Po slavnostním defilé kolem bojiště pak již druhý batalion a s ním i náš granátnický peloton sestupoval zpět do stmívající se obce, odkud jsme byli přepraveni zpět do Slavkova.
Zde jsme kolem půl osmé večer vyrazili na slavností defilé městem, které nám však velmi znesnadňovaly stánky trhovců a davy zvědavců a návštěvníků kolem nich. Přehlídka byla zakončena Císařovým projevem a ohňostrojem doslova přímo nad našimi hlavami.
Poté několik granátníků doprovodilo Císaře ještě do historického sálu zámku. Zde Jeho Veličenstvo poctilo svou přítomností opulentní narozeninovou hostinu jednoho zdejšího oligarchy jménem Radek John, ze které nám však nebylo  - kromě přípitku - nabídnuto zhola nic… Po krátké zastávce v zámecké vinárně jsme pak byli pro tento den propuštěni ze služeb Císaře. A nejenom pro tento den, neboť Jeho Veličenstvo bohužel již příštího dne za úsvitu spěchalo řídit své záležitosti do jiných částí světa… a tradičního nedělního ceremoniálu na Mohyle míru se tudíž již neúčastnilo.

Neděle 4.12.2011 již tradičně patřila pietě. Odřad gardových granátníků v grande tenue za téměř jarního počasí vystoupal společně s ostatními jednotkami na Pratecký kopec, kde mu v těsné blízkosti památníku připadla tradiční role čestné jednotky. Před vlastním pietním aktem položili zástupci rakouských jednotek věnec k pomníku brigády generála Jirčíka, která pratecké výšiny bránila. V úvodu pietního aktu byla minutou ticha uctěna památka letos zemřelého kronikáře obce Tvarožná a spoluzakladatele novodobých tradic vzpomínkových akcí, pana Františka Galeho.
Po skončení projevů oficiálních hostů jsme rovněž my uvnitř kaple tiše uctili památku obětí bitvy a po rozchodu se volně vydali do svých domovů.
206. výročí bitvy u Slavkova a sezóna 2011 je za námi. Nastává zimní přestávka, během které můžeme jenom vzpomínat a bilancovat a vyhlížet události a akce sezóny příští…

Jena, Německo 14.-16.10. 2011

Na pátek 14. října 2011 připadlo 205. výročí bitvy u Jeny. V podvečer tohoto dne dorazila do prostoru památného bojiště, společně s dalšími vojáky Grande Armée, i část granátníků naší jednotky.
Do bivaku v těsné blízkosti vesničky Vierzehnheiligen jsme přibyli tak akorát. Soumrak byl na spadnutí a tak jsme rychle postavili stany a převlékli se do uniforem k táborovému životu. Jakmile zašlo slunce, začali jsme pociťovat, že dvě noci ve stanu na otevřené louce nebudou žádná legrace… Několik z nás se vydalo do vesničky, abychom zjistili, zda se zde nenachází nějaký šenk, kde bychom se mohli ohřát. Namísto toho jsme narazili na vskutku roztomilou pekárnu, kde usměvavý pan pekař připravoval výborný cibulovo-slaninový koláč a la pizza a milá paní pekařka zase rozlévala za mírný poplatek chutné svařené víno. Teplá místnost poskytla azyl již několika dalším vojákům, a byť byli z nepřátelského tábora, brzy se rozproudila debata. Na konec naší návštěvy jsme ještě od paní pekařky dostali gratis celý drobenkový koláč na snídani příštího dne.
V sobotu ráno 15. října – vytrženi z odpočinku nezvykle brzkým budíčkem v 6:00 - jsme se vyplazili z našich stanů, ve kterých byla teplota jenom sotva o několik desetinek stupně vyšší než v krajině pokryté ranním mrazíkem. Dlužno podotknout, že budíček v 6:00 nebyl nakonec od věci, neboť než většina z nás u snídaně a táborového ohně trochu rozmrzla, již byla devátá hodina a s ní nástup do bitevní sestavy. Následoval pěší přesun podzimním sluncem zalitými poli mezi vesnice Lützeroda a Cospeda, kam jsme dorazili něco před polednem, a kde jsme čas před propuknutím boje trávili nácvikem školy batalionu, povzbuzování přítomností samotného Císaře. Kolem třetí hodiny odpolední se na obzoru objevily šiky nepřátel. Po dělostřelecké přípravě byly do boje zasazeny všechny tři bataliony, včetně našeho druhého. Poté, co karé sestavené ze všech tří praporů definitivně odrazilo útok jezdectva protivníka, zaujal náš batalion středovou pozici, zatímco pravé křídlo bitevní sestavy v pravém úhlu uzavíral první batalion. Boj byl veden především palbou a brzy se ukázalo, že početně slabší prusko-saské vojsko nemůže tak soustředěnému náporu dlouho odolávat. Před pátou hodinou byl nepřítel zahnán na ústup a my jsme zcela opanovali vesnici Lützeroda, kde jsme si prohlédli místní jarmark a trochu se posilnili před zpátečním pochodem do bivaku u Vierzehheiligen. Po návratu do bivaku a krátkém odpočinku se někteří z nás vydali na podvečerní procházku k větrnému mlýnu nad vesnicí Krippendorf, jednomu z charakteristických bodů bojiště. K mlýnu vede alej nově vysázených stromů – alej Evropy – a u každého stromu je cedulka s citátem některého významného Evropana, spisovatele, politika, filozofa, vojáka. I Napoleona. Následovala večeře ve formě durynské klobásy v housce a příprava na další mrazivou noc ve stanech…
Nedělní ráno 16. října nás místo přízemního mrazíku přivítalo studeným větrem a při obligátním ranním rozmrazování u táborového ohně s hrnkem teplého čaje a na ohništi rozehřátou klobásou v ruce jsme vyhlíželi první paprsky slunce v naději, že tyto nás trochu zahřejí. Kolem půl desáté byl vyhlášen nástup druhého batalionu, nyní rozšířeného i o zbytky batalionu prvního, prořídlého ztrátami utrpěnými ve včerejší bitvě.
Před batalion předstoupil sám Císař a naší jednotce se dostalo té cti, že z našich řad byl do hodnosti seržanta a rukou Císaře povýšen granátník Borek Chlup. Félicitation!
Nedlouho po této slávě jsme vypochodovali na severovýchodní okraj bivaku, kde byly průzkumem odhaleny zbytky prusko-saské armády v úmyslu nás překvapit v táboře. Stačilo několik minut soustředěné palby a jedním bodákovým útokem jsme nepřítele smetli z bojiště. V jedenáct hodin potom proběhl u hlavního památníku bitvy před kostelem ve Vierzehheiligen vzpomínkový akt. Po závěrečném nástupu našeho batalionu v táboře a rozloučení se s jeho velitelem Henri Caporalim jsme se pustili do bourání stanů a balení se na zpáteční cestu. Tuto jsme si prodloužili ještě krátkou návštěvou muzea bitvy ve vesnici Cospeda.

Sarzana, Itálie 22.-26.9. 2011

Ve dnech 22.-26.9.2011 se naše jednotka účastnila napoleonského festivalu v italském městě Sarzana, kde jsou kořeny rodiny Buonaparte, dříve, než tato přesídlila na Korsiku.
Po 16 hodinovém zrychleném přesunu autobusem jsme v pátek popoledni dorazili na místo a začali jsme se ubytovávat v městské citadele. Zbytek odpoledne jsme věnovali prozkoumávání města, prohlídce památek a hledaní nějakého dobrého hostince, kde by nám dali najíst a napít.
V sobotu ráno jsme byli coby gardoví granátníci pověřeni úkolem u radnice a na hlavním náměstí zajistit bezpečnost Císaře a Císařovny, kteří zde byli očekáváni oficiálními představiteli města, vyhlíženi davem civilistů a místních obyvatel.
Po drahné chvíli čekání a jednom planém poplachu dorazila kolona kočárů s císařským párem, vše samozřejmě doprovázeno přiměřeným jízdním doprovodem. Po krátké návštěvě radnice Císař přednesl proslov k občanům a vojákům. Pak nasedl na koně a společně s doprovodem, ke kterému jsme se rovněž přidali, se odebral do pevnosti na oběd.
Tam rovněž nás čekalo občerstvení ve formě pestré a chutné směsice těstovin, masa s opékaným bramborem a pečiva. V pokročilém odpoledni, v předtuše vpádu rakouských, britských a ruských diverzních jednotek a jejich napolitánských pomahačů, jsme se vrátili v plné síle do historického centra.
Z nám nepochopitelných důvodů - byť v drtivé přesile – jsem pod velením italsko-francouzských důstojníků přistoupili na boj na zdrženou a vyklízeli jednu pozici za druhou směrem k citadele a pod ochranu jejích mocných zdí, ze kterých jsem nakonec palbou postup Spojenců zastavili. Protivník se tak načas stal pánem středu města. Nakonec - nemaje dost vojáků k zajištění získaného území - se však raději stáhl do bezpečí horní pevnosti nad městem, do Sarzanely. Císař a důstojníci tak nakonec mohli sobotního večera navštívit místní divadlo, kde se konal klavírní recitál na počest Císaře, tematicky čerpající z velkých činů jeho života. A my jsme se mohli v klidu navečeřet a po noční procházce městem jít spát.
Ráno bylo po poradě důstojníků rozhodnuto vydat se k horní pevnosti nad městem a zní zde usazené protivníky vyhnat. Vytvořili jsme pochodovou kolonu a začali šplhat křivolakou a úzkou silničkou k jejím hradbám, občas v postupu zdržováni nepřátelskými přepady. Před samotnou pevností jsme zjistili, že Spojenci se zde dobře opevnili. Zdlouhavé obléhání by nám přineslo jenom zbytečné ztráty. Ukrutný kapitán Tazien, jenž velel naší kombinované sekci, postavené hlavně z gardových granátníků, několika granátníků 18. pluku a doplněné i vojáky pluku 57. poznal, že jedinou šancí je překvapit nepřítele prudkým a nenadálým útokem. Ani jsme se nestačili vydýchat a již jsme se drápali po příkrém svahu. Nic nás nedokázalo zadržet. Ani několik stop vysoká zídka, chránicí přístupovou cestu k hlavní bráně. Vše se odehrávalo jako ve snách. Kdo bude první nahoře, kdo první překoná zeď… Podávejte pušky, ať ostatní mohou také přelézt…! A už jsme byli nepříteli v boku. Naším dalším úspěchem bylo ukořistění děla, kterého se ujali zde se odněkud vynořivší italofrancouzští dělostřelci. Boj o pevnost tím byl prakticky rozhodnut. Teprve hodnou chvíli poté jsme zahlédli vojáky druhé sekce našeho pelotonu – včetně kapitána Samka - jak se zchváceni konečně také vyškrábali k pevnosti. Britský velitel odevzdal svůj kord, který mu byl čestně vrácen, a pod prapory mohl opustit pevnost.
Rovněž my jsme tak učinili a po slavnostním nástupu a zakončení napoleonského festivalu na hlavním náměstí jsme se v 15:00 nalodili do našeho omnibusu a vyrazili ze slunné a teplé Itálie směrem domů.

Slavkov, Napoleonské dny 2011

Od pátku 12. do neděle 14. srpna se naše jednotka účastnila tradičních Napoleonských dnů ve Slavkově.
V pátek po rozbití tábora v krásném prostředí zámeckého parku jsme byli v podvečer překvapeni návštěvou dvou rakouských zběhů z IR 3 Erzherzog Karl, kteří, přilákáni vůní žemlovky – po jejich Scheiterhaufen - , pozornost to granátníka Martina P., našli zalíbení v ideálech revoluce a císařství a přišli nás varovat před příchodem spojeneckého rakousko–ruského vojska.
V sobotu nás po budíčku, snídani a po skončení vytrvalého deště čekal výcvik. V našich řadách je nemálo nováčků a ti se musí zdokonalit v základních dovednostech, než se utkají s nepřítelem.
Z odpolední siesty po chutném obědě nás vytrhla zpráva o blížící se spojenecké koloně, která se chystá projít zámeckým parkem. V rychlosti jsme nastoupili do výchozích pozic. Skryti za stromy a keři jsme pochodující spojeneckou kolonu překvapili a jenom díky zásahu jejich jezdectva se nám nepodařilo smést ji jediným úderem. Počáteční chaos se během pár minut podařilo velícím důstojníkům překonat a obě armády stanuly proti sobě. Palebná převaha v dělostřelectvu na naší straně nakonec donutila Spojence ustupovat a vzít nohy na ramena, byť za nemalých obětí v našich řadách…
Večerní přehlídkou spojenou s ohňostrojem u spodního zámeckého bazénu jsme uctili 242. narozeniny císaře Napoleona.
Výcvik nezanedbala francouzská armáda ani následujícího nedělního dopoledne, byť naše řady prořídly ztrátami z předchozího dne, způsobenými nejenom bitvou ale i oslavami Císařových narozenin. Chvíle klidu po výcviku, kdy zbraně již byly sklizeny do jehlanů, však narušil nenadálý přepad spojeneckého jezdectva, které brzy následovala nepřátelská pěchota. V nastalé řeži se tentokrát pomyslná miska vah přiklonila na stranu protivníka a po rychlé evakuaci tábora jsme byli zatlačeni až k obci Telnice, kde se nám konečně podařilo spojenecký postup zastavit, ba obrátit v ústup.
Místní obyvatelstvo včele s rychtářem odměnilo náš výkon chutnou krmí a chlazenými nápoji, které v parném odpoledni přišly zejména vhod, a po krátkých chvílích oddychu jsme se vydali do našich domovských kvartýrů.

Fotogalerie z akce zde.

Praha 14.7.2011

Naší jednotce se dostalo té pocty, že byla oslovena pracovníky Francouzského velvyslanectví v Praze, abychom se jako napoleonští vojáci účastnili připomenutí státní ho svátku Francie dne 14. července – dobytí Bastily. Byť dle uniformy nepatříme k republikánskému vojsku a jsme již vojáci císařství, nabídku jsme přirozeně neodmítli.
Slavnost se odehrávala přímo na francouzské ambasádě a byla pro nás příležitostí se setkat s panem velvyslancem, jeho spolupracovníky a hosty.
Hlavní skupina vyrazila z Brna po poledni a řidič Zbyňa a jeho dnes už legendární dopravní prostředek nás bezpečně a s předstihem dopravili na místo. Pracovníci ambasády se k nám chovali velice vstřícně, umožnili nám zaparkovat přímo na Velkopřevorském náměstí, vyložit zavazadla a vyhradili nám místnost k převlečení. Bezprostředně po příjezdu jsme se vydali na krátkou procházku Prahou od chrámu Sv. Mikuláše přes Karlův most na Kampu, při které nám byl průvodcem kapitán Samek, který jako pozvaný rovněž dorazil na velvyslanectví. Na Kampě se současně konal Francouzský trh, nabízející kulinářské speciality země galského kohouta.
Kolem 17. hodiny jsme se vrátili do budovy ambasády, kde jsme se setkali s hudebníky 18. řadového pluku a společně jsme se připravili na naše vystoupení.
V 18.30 vyrazila naše čestná jednotka v pořadí hudebníci, následováni granátníky do zahrady velvyslanectví, kde probíhal slavnostní raut. Po krátké bubenické produkci a pózovaní pro fotografy, jsme byli vybídnuti, abychom rovněž degustovali zde nabízené občerstvení. Z něhož však již bohužel do našeho příchodu mnoho nezbylo…
Po zastávce v zahradě velvyslanectví jsme byli tiskovým tajemníkem panem Ackalem za zvuku bubnů a píšťal odvedeni na Francouzský trh na Kampě, který jsme takto několikrát obkroužili a samozřejmě vzbudili zaslouženou pozornost.
Před osmou hodinou jsme po příjemné přestávce spojené s degustací francouzských vín, nabídnutých nám panem Ackalem, obešli trh naposledy a zamířili zpět k ambasádě, kde nás čekalo focení a rozloučení s panem velvyslancem, po kterém jsme byli – v tento den vlastně doslova - propuštěni ze služeb Francie a jejího diplomatického zastoupení v ČR a vydali jsme se na cestu k domovu.

Bratislava SK 10.-12.6.2011

V pátek večer 10. června rozbila Grande Armée a s ní i jednotka pěších granátníků bivak na jižním břehu Dunaje, v místech nazývaných Petržalka. Jenom proud řeky nás dělil od města Prešpurku, jednoho z center Horních Uher, které jsme měli svou přítomností ohrožovat.
Dalšího rána v sobotu 11. června jsme po mostě překročili vodní tok a pronikli do křivolakých uliček starého města. Přivítal nás jeho primátor a dokonce jsme nahlédli i do slavnostního sálu primaciálního paláce, kde byl v prosinci roku 1805 podepsán mír po slavné bitvě u Slavkova. Náhle nás však začala ohrožovat přítomnost nepočetných rakouských jednotek a jejich spojenců a nezbylo, než si cestu zpět k Dunaji a do hlavního bivaku v Petržalce vymoci bojem přímo v ulicích, ke zděšení i nadšení místních obyvatel i početných hloučků poutníků z cizích krajin.
Nakonec se to však podařilo a mohli jsme si v našem ležení vychutnat dobrý oběd, sestávající z jídla nazývaného „kapustnica“ a připraveného zdejšími kuchaři, které jsme najali do našich služeb.
Z odpolední siesty a odpočinku nás však kolem páté hodiny podvečerní vytrhla nutnost čelit nepříteli v samé blízkosti našeho tábora. V rychlosti jsme se seskupili na příhodném bitevním poli a začala bitva. Nejdříve se zapojila jen lehká pěchota, jejíž průzkum narazil na jezdecký předvoj protivníka. Ke krytí nástupu hlavních sil bylo nakonec zapotřebí rozvinout střelecký řetěz, podporovaný neutuchající palbou našeho dělostřelectva. Přesto protivník tomu všemu dokázal tentokrát se ctí čelit, nehrnul se do zbytečných ztečí a boj se vedl především palbou. Nakonec se země začala pokrývat těly padlých kamarádů, naše levé křídlo se postupně hroutilo, děla se odmlčela poté, co padla jejich obsluha, a i střed a pravé křídlo naší sestavy musely nakonec pod tíhou nezacelitelných ztrát ustoupit, ba se přímo vydat na úprk… Nepřítel tak získal na pravém břehu Dunaje předmostí, které efektivní obléhání města Prešpurku učinilo téměř nemožným. Byť jsme ještě po setmění vyslali do jeho hradeb a ulic několik dělostřeleckých salv…
Aspoň že se nám podařilo uhájit polní kuchyni. Přeživší si mohli spravit chuť horou masa v podobě vařeného vepřového kolena. A když padla noc, několik z nás se přece jenom odvážilo proniknout přes řeku do starého města a ku hradu, abychom si snad pro příště zapamatovali důležité body a mapu ulic.
V neděli ráno 12. června se potom po táboře roznesla zpráva, že obléhání Prešpurku bylo skutečně zrušeno. Obyvatelé tohoto města, tváří tvář mocné napoleonské armádě, si tak - jako jedni z mála v Evropě - mohli (opět) říct: „Ubránili sme sa!“

Valtice 13.-15.5.2011

O víkendu 13.-15.5.2011 jsme se účastnili prvních letošních oficiálních manévrů slavné Armée française, tentokrát v areálu zámku ve Valticích a inspirovaných prvním italským tažením generála Bonaparta v letech 1796-1797.
Páteční odpoledne a večer byly věnovány stavbě tábora a následnému seznámení se s jeho okolím, které vyústilo v návštěvu zdejších vyhlášených vinných sklepů. Musíme uznat, že víno v nich bylo skutečně lahodné a té nejlepší kvality a pohostinnost zdejšího obyvatelstva neznala hranic, stejně jako neznají hranic ideály naší velké revoluce, které si najdou cestu do srdcí prostého lidu i v zemi feudálního nepřítele.
Sobotní dopoledne nám činilo potěšení věnovat se za pěkného počasí výcviku školy vojáka a pelotonu, při kterém jsme opětovně dokázali, že vrchní velitel se může na vojenské umění svých vojáků spolehnout.
Po poledni se vydal menší odřad do nedalekého města Mikulov, odkud byla hlášena přítomnost rakouských jednotek, zatímco zbytek sil jistil pozice ve valtickém ležení. Po vyrovnaném a prudkém střetu na náměstí před zraky tamního obyvatelstva nakonec získaly naše zbraně, byť za cenu nemalých ztrát, převahu. Na důkaz uznání statečného odporu protivníka se naši důstojníci rozhodli vzdát hold šlechtickému rodu Dietrichstein v jejich rodové hrobce, z jehož příslušníků pochází několik schopných velitelů rakouské císařsko-královské armády.
Po návratu zpět do Valtic se armáda v pozdním odpoledni neúnavně pustila do dalšího výcviku, a to školy batalionu, vědoma si toho, že jenom vycvičenost a disciplína mohou přinášet úspěchy v boji.
Nedělní dopoledne pokazil vytrvalý déšť, díky němuž bylo upuštěno od veřejné execírky a manévrů. Malému hloučku místních a několika přespolním jsme přesto uspořádali představení v podobě vystoupení bubeníků a demonstrace střelby v linii na vzdálenosti 300, 150 a 50 kroků.

Pak již následovalo jenom slavnostní ukončení manévrů, vyklizení tábora a přesun do domácích kvartýrů.

Forchtenstein 29.4.-1.5.2011

V pátek 29.4.2011 byla část naší jednotky odvelena společně s nemnoha příslušníky jiných pluků Grande Armée do Rakouska, aby se podílela na operacích kolem pevnosti Forchtenstein, v jedné ze zemí koruny uherské – Burgenlandu.
Poté co jsme vybudovali tábor, jsme se vydali na odpolední přehlídku do blízkého města Wiener Neustadt, abychom zdejšímu prostému obyvatelstvu a měšťanstvu demonstrovali naši sílu a odhodlání. Po návratu do tábora jsme se za stálého deště uložili ke spánku.
V sobotu nás hned po snídani čekal první pokus o dobytí pevnosti. Její posádku tvořili c.k. granátníci německé a uherské pěchoty. Po krátké přestřelce se stáhli a nám se tím uvolnil průchod k pevnosti a možnost přísunu artilerie a posil. Po obědě, který jsme zrekvírovali zdejším venkovanům, jsme nastoupili k útoku na pevnost. Hned po nástupu do výchozích pozic se spustil déšť a uchránil obránce od pohromy. I po několika bodákových útocích se stále drželi v pevnosti a naše střelby neschopné zbraně jim dávaly naději v úspěch jejich odporu. Po vyčerpávajících bojích ukrutný capitaine Tazien, velitel spojených francouzských odřadů, zavelel k ústupu, který měl být využit k přeskupení sil.
Hned po bitvě jsme vrhli veškeré naše úsilí na pušky, abychom je udrželi ve střelby schopném stavu a byli připraveni na zítřejší střet. Po večeři jsme šli potom spát za zvuků lidových písní zdejšího obyvatelstva.
V neděli ráno jsme zjistili, že granátnici uherské pěchoty opět obsadili předsunuté pozice před pevností. Naší řadové pěchotě trvalo jen pár minut, než je zahnala zpět do pevnosti, takže jsme se mohli nikým neohrožováni věnovat výcviku.
Odpoledne nás čekal další pokus o dobytí pevnosti. A znovu ihned po nástupu začalo pršet... Naše hodinová snaha byla opět neúspěšná. Pušky selhávaly, lidé klouzali a padali v blátě, jen naše bodáky tiše ale strašlivě dál konaly svou práci. Na mohutné zdi pevnosti Forchtenstein to však nestačilo. Ustoupili jsme a chystali se k dalším ztečím, když přišel rozkaz k přesunu zpět na Moravu, ku Slavkovu. Místní děkovali bohu, že nepřízeň počasí a až sebevražedná odvaha obránců uchránily toto sídlo rodiny Esterházy.

Výroční schůze 29.1.2011

Dne 29. ledna 2011 na Staré Poště u Pozořic proběhla výroční členská schůze Císařské Slavkovské
Gardy. Sešli jsme se v hojném počtu a je pro nás nanejvýš příjemnou povinností oznámit, že bylo přijato
7 nových členů a představen program akcí na letošní rok ( viz. kalendář akcí ).

Malta 10.-17.11.2010

Dne 10.11.2010 se sedm granátníků vydalo na středozemní ostrov Malta. Uvítalo nás téměř letní počasí a velmi pohostinní organizátoři. Akce to byla příjemná, program pohodový, měli jsme i dost času na kulturu a památky. To jen tak na okraj. Boje s Angličany a maltskými rebely byly velmi úporné. Sobotní večer jsme se snažili ubránit naše pozice v Birgu, jednom z předměstí hlavního města ostrova, Valletty. Boje se rozhořely v pohádkově křivolakých uličkám tohoto města a přes veškerou snahu jsme museli v pozdních večerních hodinách tyto vyklidit. Nepřítel však byl přece jenom natolik uznalý, že nám dovolil ochutnat pečeného prasátka, které se již od rána točilo na rožni na náměstí :). V neděli dopoledne jsme přímo ve Vallettě, na nádvoří pevnosti St. Elmo, před zraky početných diváků ve zkratce předvedli historii obsazení Malty Francouzi a její následné dobytí Angličany. Odpoledne, vytlačeni na západ ostrova, jsme v lese Mizieb kladli poslední odpor anglické přesile, stále doufaje v záchranu. Zmožení vedrem skrývali jsme se v neprostupné středomořské vegetaci, samý keř a kámen, a jako dravá zvěř napadali britské vojáky a maltské milice. I přesto, že nás zbyla hrstka, jsme dokázali nepřátelům zamotat pěkně hlavy a způsobit nezanedbatelné ztráty. Naše téměř nadlidské úsilí však bylo přese všechno marné a nakonec jsme museli Maltu pomocí montgolfiéry typu airbus :) opustit a vydat tento krásný ostrov napospas anglickým kolonizátorům. Proč je mají rádi a nás ne... Ani "una bomba granda explosiva destructiva", kterou z přebytečné munice zkonstruoval statečný granátník Zbyněk, je neodstrašila... Takže, kdo nebyl, může litovat. Kdo byl, zažil dokonalý mix krásného počasí, památek, dobrého jídla a bitev, který se asi hned tak nezopakuje.

18. - 20. června 2010, WATERLOO, 195. výročí bitvy

Druhé tažení nás zavedlo skoro domů..., do Francie. Utábořili jsme se nedaleko obce Placenoit v pátek popoledni a šli spát s vědomím, že nás čeká velká bitva. Sobota začala řazením jednotek a pokračovala odpoledním výcvikem, který odstartovalo "typicky belgické počasí" vydatnější přeháňkou. V podvečer jsme se řadili do pochodových kolon a měli jsme vyrazit po silnici na Brusel, když tu se ozvaly výstřely přímo z centra Placenoit! Nepřítel byl na našem pravém křídle. Velitelé okamžitě změnili rozkazy a celá armáda počala zaujímat pozice čelem k nepříteli. Několik desítek minut čekání... a už se objevily první rudé kabáty. Bitva se rozbíhala poměrně rychle, nebyl ani čas sledovat všechny pluky, které proti nám pochodovaly. Ale musela to být impozantní podívaná. Toliko rozličného vojska, různé pluky, různé uniformy. Zvláště zuřiví horalé odění v sukních zaujali naši pozornost. Náš batalion se ocitl úplně na pravé straně bojiště, kde jsme byli kryti kopcem před dělostřelbou nepřítele. Terénní zlom, který se táhl podél prostoru, na nějž jsme měli útočit, nás kryl před jízdou. A tak nic nemohlo zabránit tomu, abychom zahnali Brity a pruský Landwehr zpět do Placenoit. Jen příchod tmy je uchránil před většími ztrátami. A my jsme se mohli trochu najíst a vyspat. Byla to další noc strávená v dešti, který nás doprovázel celým tažením. V neděli ráno jsme vyrazili na Brusel. Nepřítel nás už čekal. Vytvořil linii mezi místními usedlostmi a doufal, že mu přijdou v čas posily, protože moc dobře všichni věděli, že císař shromáždil opravdu impozantní armádu a my byli její hrdým klenotem. Několik minut trvalo, než jsme zaujali výchozí pozice. Ještě než se všechny naše jednotky stihly zformovat, začaly na nás dopadat jakési podivné rakety... Naštěstí nenapáchaly mnoho škod. Sledovali jsme první půtky mezi pěchotou a kavalerií. Angličané se nemohli bránit přívalům našeho jezdectva a tak za ústupu postavili karé a doufali v zázrak. Přišel rozkaz, abychom se na levém středu zapojili do boje. Jali jsme se tedy podporovat polský batalion. Bojovali jsme jako vždy velmi chrabře, skoro už se britské řady prolomily, když se začalo bortit pod přívalem jejich pruských žoldáků naše pravé křídlo. Chaos, který nastal, se šířil v našich řadách jako lavina. Jedna po druhé se snažily naše jednotky zachránit si holý život. A my postavili karé, abychom jim našimi bodáky vybojovali aspoň trochu času na ústup. Tyčili jsme se jako modrý ostrov v rudém moři. Padlo mnoho našich bratrů ve zbrani, ale neustoupili jsme a vytrvali, dokud i nás nesrazily palba a bodáky nepřítele... Qulle belle mort...!

Fotgalrie z akce zde a zde.